Číslo

Rozhovor s Eliškou Vlasákovou o Fedoru Krchovi

Jak jste se k postavě Fedora Krcha dostala?

Moje teta Vlasta Tobiášová se po válce přihlásila na výzvu Přemysla Pittra, který sháněl pomocníky pro svou „akci Zámky“. Původně byla určená pro židovské děti z koncentračních táborů, ale později přibíral i německé děti, žijící v hrozných poměrech v táborech před odsunem. Teta tam přišla jako devatenáctiletá holka. No, a Fedor Krch tam samozřejmě jako Pittrův přítel pomáhal také. A všechna pedagogická iniciativa byla z jeho hlavy. Alespoň já to tak dnes vidím. Když akce Zámky skončila, vrátila se teta k nám do Kyjova. A z dětského domova v Sobotíně, kam jsme s maminkou a tetou mezitím dostaly, jsme na vánoce 1949 jely do Prahy do Milíčova domu – to ještě byl, pak to zanedlouho skončilo a udělali z toho družinu mládeže – no, a večer před Štědrým večerem se tam sešla celá společnost. A tam, vedle Pittra, seděl i strýček Krch. Poznala jsem ho jako pětileté děcko.

Vryl se vám už tehdy do paměti?

No samozřejmě.

A čím?

Že se o mne zajímal. Dal mi nějakou hru a vysvětlil mi, co s ní, pak se mne vyptávali, trochu si dělali legraci. Ten humornej přístup k dětem byl dobrej. A když jsme později jezdili do Prahy na kontroly (kvůli mým nemocným očím), zašli jsme k němu do Košíř, kde bydlel, vždycky na návštěvu.

Ale já jsem o něm v podstatě nikdy nevěděla nic víc, než že byl redaktor, který vydával dětské časopisy Lípa a Radost. Jejich svázané ročníky jsme měli doma. A pak se vždycky mluvilo o tom, že vedl „dům dětství“. Ve své fantazii jsem si to opředla představou, že to bylo něco nádherného pro děti. Ono to tak vlastně i doopravdy bylo.

A proč jste o něm začala psát?

Když jsem dopsala třetí knihu, potkala jsem se s Milenou Šimsovou, která zrovna vydala knihu o svém tchánovi Jaroslavu Šimsovi, a ta mi řekla – ty musíš, Eliško napsat knihu o Krchovi, tys ho znala. Netušila jsem ale, co to bude za studium…

A jak jste postupovala?

Veškerá písemná pozůstalost Fedora Krcha je uložená v archivu Pedagogického muzea Jana Amose Komenského na Malé Straně, kam jsem se přihlásila jako badatelka. Větší část Krchovy písemné pozůstalosti, je toho asi osm krabic, je součástí archivu PMJAK, menší část, jedná se o korespondenci Krcha s Pittrem v emigraci, je v Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, který spravuje PhDr Lajsková, a také patří Pedagogickému muzeu. Zpracování veškerého písemného materiálu mi trvalo čtyři roky. A pak mi spoustu materiálu, zejména ohledně Milíčova domu a akce Zámky poskytla M. Šimsová, která zpracovávala archiv P. Pittra a Olgy Fierzové, a velice jí záleželo na tom, aby Krch „vystoupil ze stínu“.

Když jste začala zpracovávat materiál ke knize, potvrdil se ten dětský dojem „hodného strýčka Krcha“?

Potvrdil, i když samozřejmě skutečnost byla složitější. Krch byl velmi citlivý člověk, a neměl vlastnosti Pittrovy. Ten si z ničeho nic nedělal a šel prostě dál. Ale Krch má v životě několik úseků, kdy mu jeho práci někdo překazil – zrovna ten Dům dětství (patřil legionářům, kteří se s Krchem nepohodli a po čtyřech letech Dům dětství končil) – a reagoval jako úzkostný neurotik. Velice se pro nějakou myšlenku nadchnul, nebral zřetel na komplikace; legionářům např. vadilo, že se děti v Domě dětství daly všechny dobrovolně na vegetariánství, posílali tam na kontrolu komise, a pak jim také velmi vadil jeho pacifismus, a tak ho nakonec vyhodili a udělali z toho dětský domov pro legionářské sirotky. A Krch na to nakonec reagoval úplným zhroucením. Jako poměrně mladý člověk, bylo mu něco přes třicet, začal užívat léky na srdce. A to se s ním táhlo celým životem.

Měl těch zhroucení víc?

Asi 10 let poté, co skončil Dům dětství, v době kdy už dlouho pracoval jako redaktor uznávaných dětských časopisů, vyšla o Domě dětství brožurka, kterou napsal jeho někdejší pedagogický přítel a blízký spolupracovník Ladislav Švarc. (Ten v Domě dětství zůstal, přizpůsobil se požadavkům legionářů a převzal vedení.) Kritizoval v ní, že podle Krchovy koncepce žily děti v Domě dětství jak na izolovaném ostrově, kam se vůbec nedostane nepřízeň reálného světa a života. Krch na to sice písemně reagoval, ale rozsáhlou odpověď (je v jeho pozůstalosti) neodeslal, a následovalo další zhroucení. Ale v té době už se seznámil s Pittrem, který mu pomohl najít klid. Měl totiž přesně ty vlastnosti, které Krchovi chyběly: vůdce, nebál se riskovat, s odhodláním šel do konfliktů. Proto jsem knihu o Krchovi nazvala V tichu a skrytu. To bylo jeho, tak se mu nejlépe pracovalo.

Z čeho vlastně Krch jako pedagog při své pozdější práci vycházel?

Krch byl velký idealista, a pokládal to za přednost. S tím souvisela jeho představa, že dítě se má vést tak, aby se mu zalíbilo být dobrým. Bohaté zkušenosti nasbíral jako učitel. Začal učit v jednadvaceti letech, jako pomocný učitel vystřídal do konce první světové války asi dvanáct pražských škol. Velice podivnou zkušeností pro něj byla práce vychovatele v „polepšovně“, tedy v Domě u dobrého pastýře. Provozovala ho katolická církev, a poměry, které tam vládly, způsobily jedno z jeho zhroucení. Bylo to tak pokrytecké – nikdo z vychovatelů se o chlapce skutečně nezajímal, přehnaný důraz byl kladen na formality, jako modlení, chození do kostela, zpovědi. Napsal o tom pak kritický článek do Zájmů všelidských.

Takže negativní zkušenost s autoritářskou klerikální charitou ho posunula směrem, který pak vyústil do práce v Domu dětství?

Dá se to tak říct. Stal se volnomyšlenkářem a velice brzo po té zkušenosti s Dobrým pastýřem vystoupil z katolické církve. Protože však po něm ze školského úřadu chtěli potvrzení, v které je církvi, přihlásil se k starokatolíkům.

V té době se zároveň různě ve světě objevovali lidé, kteří o výchově uvažovali podobným způsobem jak Fedor Krch. U nás např. zakladatel Ligy lesní moudrosti Miloš Seifert…

S tím se Krch znal…

v Itálii M. Montessori, v USA hnutí lesní moudrosti. Byl jejich přístupem Krch ovlivněn, nebo spíš nezávislý souputník?

Potkával se s nimi až v průběhu své činnosti. Když např. Miloš Seifert psal svou knihu „Přírodou a životem k čistému lidství“, jezdil ji konzultovat za Krchem do Domu dětství. A v závěru knihy konstatuje, že bez Krcha by ji nikdy nenapsal. Vedle Miloše Seiferta a hudebníka Křičky byli Krchovými přáteli ještě Gustav Jaroš, zvaný Gamma, autor mnoha knížek osvětového charakteru a František Bakule, hudební pedagog v Jedličkově ústavu, zakladatel pěveckého sboru známého jako „Bakulovi zpěváčci“. Všichni tito mužové měli s Krchem společný cíl: vést výchovu dítěte tak, aby z něj vyrostl ušlechtilý člověk.

Dá se tedy říci, že se s různými dalšími novátorskými osobnostmi potkal díky svému vlastnímu pojetí pedagogické práce?

Určitě. Už když učil na základní škole, potkal se s hudebním pedagogem Josefem Křičkou. Před první světovou válkou spolu založili hudební ústav – to bylo něco úžasného, děti tam mohly chodit bezplatně, Krch s Křičkou to po ně dělali ve svém volném čase a hlavně nechtěli být na nikom závislí. Šlo jim o to vychovávat děti hudbou. Nešlo o to, aby děti vystupovaly před dospělými, ale aby pracovali s dětmi. I o tom napsali knížku – Dítě a hudba. To byla zřídla, z kterých Krch vycházel. Hudebník Křička ho provázel celý život. Jezdil do Domu dětství, kde se konaly každou neděli hudební besídky, a přiváděl sebou přátele muzikanty. I tohle se podepsalo na tom, jak krásný tam musel být pobyt dětí a výchova.

Kde vlastně Dům dětství ležel?

V zámečku v Krnsku u Mladé Boleslavi. Ještě tam stojí.

A podle jakých pravidel vedl výchovu?

Bylo novátorské. Neznámkovalo se Každý den začínali pohovorem s dětmi, během nějž se zrekapitulovalo potřebné z předchozího dne, pak společně zazpívali písničku. Teprve potom následovaly vyučovací hodiny.

S Krchem pracovali další dva učitelé. Ladislav Švarc, který ho později tak ranil svou brožurou, a Ladislav Havránek, oba výtvarníci. Dělali s dětmi různé plastiky ze dřeva a pod.

Výuku se snažili dělat v tématicky propojených blocích. Navštívili např. představení Psohlavci. V dějepise pak probírali historii chodského kraje, učili se chodské písničky, děvčata šila chodské košile.

Krch také s dětmi připravoval divadelní představení. Nechtěl přitom, aby se děti učily text rolí zpaměti, ale aby si hrály – a pak na místě improvizovaly.

A jaký měl Dům dětí ohlas?

Když se rozneslo, že se tam děje něco zajímavého, jezdili se tam dívat učitelé z Čech a Moravy i z jiných evropských zemí. Návštěv někdy bývalo tolik, že si na to Krch stěžoval. Dokonce přijel i prof. C. W. Washburner ze Spojených států, experimentální pedagog z Detroitu, badatel v oboru pokusných škol, který podnikl roční cestu po různých výchovných zařízeních v Evropě, a ten do článku, v němž shrnul své zkušenosti, napsal, že kdyby navštívili jen Dům dětství, stála ta cesta za to. O Domě dětství se celou dobu objevovaly články v různých časopisech, vyjadřující pochvalu a obdiv i od českých pedagogů. Jenže na ty legionáře (tj. zřizovatele) to neplatilo.

A v čem spočíval konflikt se zřizovatelem?

Ideologický.

A jak se potkali s Přemyslem Pittrem?

Určitě ještě dřív, než byl otevřen Milíčův dům (1933), Olga Fierzová píše, že se s Krchem radili už při jeho přípravě.

Takže jim poskytoval odborné pedagogické zázemí?

Nejen to, dělal pro ně i další věci. Vymyslel např způsob drobného sponzoringu, tzv „dárek srdce“, pětikorunový příspěvek od rodičů a četných přátel Milíčova domu. Shodovali se s Pittrem v tom, že Milíčův dům nesmí být závislý na městě apod. Krch si to v souvislosti s koncem Domu dětství výslovně poznamenal, že nechce být už nikdy na nikom závislý.

A jaký byl vztah F. Krcha a křesťanství?

Pod vedením Pittra se stal uvědomělým křesťanem až písmákem.

Ale předtím, už samotný odpor vůči klerikálnímu katolictví byl přece veden jeho opravdovostí?

Ano, vadilo mu pokrytectví a násilí. Dík tomu si pak tak snadno porozuměl s Pittrem. Ani ten do žádné církve nepatřil. Studoval jeden rok teologickou fakultu, kde ho zaujal Milíč, pak toho nechal. To dva se hledali. Pittr měl přesně ty vůdcovské vlastnosti, které Krchovi chyběly. Schopnost vést – ale také starost o spolupracovníky. Moji tetu nabádal ještě z emigrace, aby si dodělala maturitu z pedagogiky.

A když pak Pittr odešel do emigrace?

Po Pittrově emigraci se milíčovci spontánně drželi Krcha, považovali jej za Pittrova zástupce. Scházeli se v neděli odpoledne u něj doma v Košířích k pravidelným pobožnostem jak nějaká církev, četli si Pittrova kázání, která se k nim dostala, Pittr jim je později posílal i namluvená na magnetofon. Pittr sám tomu byl velice rád, že tu péči tady Krch po něm převzal.

A takto, stranou oficiálních církví i dožil?

Nevzpomínám si ani na žádného teologa, s nímž by se přátelil. Držel se důsledně bible, tu znal dokonale. Napsal i dvě knihy, „Výchova srdce“, knihu o výchově, kde vzpomíná mj. i na své dětství, a Pokoj vám. To jsou vlastně křesťanské úvahy. Vydalo je Pedagogické muzeum.

V čem by mohl být dnes Krch inspirativní postavou? Vždyť předjímal spoustu dnes uznávaných postupů.

On třeba dokonale zpracoval pokračování knihy „Dítě a hudba“. Hudební pedagogové ji mohou vzít, jak leží, a postupovat podle ní hodinu po hodině. Je tam kompletně zpracovaná metodika. Na hudební složce výchovy mu velmi záleželo.

Hrál pro něj roli např. Komenský?

Samozřejmě. Škola hrou. Pitter o něm říkával, že je druhý Komenský. A pak také Tolstoj a jeho škola v Jasné Poljaně.

A registrujete nějaké ohlasy? Měl komu své znalosti předat?

Narazila jsem na studentku, která o něm psala diplomovou práci. Vážili si ho aktivní muzikanti. Pavel Jurkovič z Pražských madrigalistů za ním chodil v 60. letech a Krch ho zasvěcoval do své práce.

Když se vrátíme k vaší vzpomínce, jak reagoval na tvář dítěte…

Jeho velikým obdarováním byla schopnost vystihnout u každého dítěte, v čem je dobré, povzbuzovat ho, a po určitou dobu s ním jít. Velký důraz kladl na individuální přístup, menší na vědomosti, i když opakovaně zdůrazňoval, že je nutné, aby se děti naučily základní trivium – číst, psát a počítat. Jinak byl spíš inspirátorem. V Domě dětství měli velkou knihovnu s krásnými knihami, a byl rád, když si děti vzaly knihu a samy si v ní hledaly.

Sledoval další osudy dětí z Domu dětství?

Po Pittrově emigraci sepsal všechno o Domě dětství, historii, metodice… V Pedagogickém muzeu je uloženo pět strojopisných tlustých svazků o Domě dětství. Jsou tam i poznámky o jednotlivých dětech. A když to dopsal, zajímal se o děti. S některými byl v kontaktu, protože ho samy navštěvovaly, ale pokusil se dohledat adresy všech, a mimo asi tří dětí se mu to podařilo. Všechny žily dobrým životem, některé vystudovaly i vysokou školu.

Děkuji za rozhovor.

Eliška Vlasáková, V tichu a skrytu. Fedor Krch, pedagog a člověk. ISBN: 978-80-7017-244-5, Kalich 2017