Mercy Oduyoye (*1934) je ghanská metodistická teoložka a vysokoškolská učitelka. Působila ve Světové radě církví a Světové studentské křesťanské federaci, učila na Harvardu, Princetonu, Union Theological Seminary a Univerzitě v Ibadanu. Je čelní představitelkou feministické teologie (nejen) v Africe, jako první v kontextu křesťanské teologie reflektovala specifickou zkušenost afrických žen. Uvádíme část rozhovoru, který s ní na podzim 2016 vedla teoložka a bloggerka Oluwatomisin Oredein pro časopis Journal of Feminist Studies in Religion.
Jste jednou z prvních výrazných afrických teoložek. Dokázala byste říct, kdy jste došla k tomu, že se jádrem vaší práce stane zvýznamňování hlasu afrických žen v křesťanské teologii?
Teologii jsem začala studovat na Ghanské univerzitě v roce 1959. Byla jsem v té době jediná – a také první – žena, která tam teologii dělala jako hlavní obor. Všichni se divili, co tam vůbec dělám. Bylo mi od té chvíle jasné, že budu na hodně věcí sama. Když jsem studium dokončila, stalo se zvykem, že pokud někoho zajímaly teologické názory afrických žen, obracel se automaticky na mě. Já jsem si ale říkala, že to nestačí, protože jeden strom ještě nedělá les, a začala jsem hledat další africké ženy se zájmem o teologii. Nakonec jsem našla docela hodně žen, které zrovna dokončovaly studia, a teologií nebo religionistikou se nějakým způsobem zabývaly, i když to nebyl jejich hlavní obor.
Mluvíte o sobě jako o africké teoložce (African women‘ s theologian), někdy také jako o africké feministce. Jak byste svou teologii popsala?
Když jsem začala skutečně působit, už nás bylo víc, takže budu mluvit v množném čísle. Že o sobě budeme mluvit jako o afrických teoložkách, byl ale můj nápad. Je to tak nejjednodušší – jsme Afričanky, jsme ženy, jsme teoložky. Byly jsme menšina a lidé se na nás dívali trochu skrz prsty. Nechápali, o co nám jde. Chtěly jsme tedy tu hlavní linii – Afričanky, ženy, teoložky – deklarovat co nejjasněji. O pojmech jako je feminismus jsem tehdy nepřemýšlela. Že jsme ženy, bylo pro nás hodně důležité i proto, že se tou dobou – mluvíme o přelomu šedesátých a sedmdesátých let – v Africe zabývali teologií jen muži. Když je řeč o afrických teoložkách, musíme proto podtrhnout, že to bylo ženské hnutí.
Učila jste na Harvardu, v Princetonu i na dalších univerzitách. V době, kdy jste na těchto školách působila, se formovala černošská teologie osvobození a „womanist theology“ (teologie vyrůstající z tzv. womanismu, myšlenkového směru afroamerických žen, které se vyhraňují vůči běžnému feminismu jako příliš zaměřenému na bílé středostavovské ženy – pozn. překladatele). Ovlivnily vás nějak tyto proudy?
Řekla bych, že teologie osvobození se stala mým teologickým hlasem. Učila jsem na Union Theological Seminary, kde působil i Jim Cone (afroamerický farář a systematický teolog známý především jako průkopník černošské teologie – pozn. překladatele). A když jsem pracovala vedle Jima Conea, nešlo to jinak. Byli jsme s Jimem také v Ekumenické asociaci teologů třetího světa (EATWOT). V rámci této organizace, která se hlásila k teologii osvobození, jsem se spolu s dalšimi ženami musela ozvat, aby se tam přestaly šířit misogynní příběhy. Pochopily jsme tam, že teologii osvobození chybí cit pro feministické otázky, takže jsme s těmi otázkami samy přicházely.
Mnoho let jsem spolupracovala s Gustavem Gutiérrezem. Bylo pro mě důležité zdůrazňovat, jak jsou chudobou a diskriminací postiženy právě ženy – to je jeden z úkolů feministické teologie. Uvědomila jsem si ale, že africké ženy zažívají řadu věcí, kterým se jiné teologické školy z podstaty věci nemohou věnovat. Dala jsem si tedy za úkol ozývat se a upozorňovat na typicky africké problémy, kterým bylo podle mého názoru důležité věnovat pozornost.
Na teologické scéně jsem působila především prostřednictvím EATWOTu. Byla jsem na každé konferenci – kromě úplně první – dokud jsem neodešla do důchodu. Můj teologický hlas tedy přímo vyrůstá z teologie osvobození, i když je specificky africký především v oblasti vztahu náboženství a kultury a mezináboženských vztahů.
Jako jeden ze svých inspiračních zdrojů ale uvádíte i starší africkou křesťanskou teologii. Můžete přiblížit, co je to za proud, kdo jsou její hlavní představitelé a jaká témata jsou pro ni v popředí?
Africkou teologii vybudovali na konci 50. let Willem Visser ‘t Hooft, John Mbiti, E. Bolaji Idowu a Kwesi Dixon. To byli mí učitelé. Před nimi o Africe a křesťanství v Africe psali jen lidé, kteří sami z Afriky nebyli. Psali tak hlavně o tom, jak skvěle si vedou v Africe misionáři, jak je potřeba celý kontinent pokřtít, kolik toho my Afričané díky křesťanství získáváme a jak bychom bez křesťanství nebyli vůbec nic.
Africká teologie byla jiná, ale posléze mi došlo, že v ní není místo pro hlasy žen. Jako příklad uvedu polygamii. Afričtí teologové o ní sice psali, ale neptali se žen, kterých se to téma přímo týká, na jejich zkušenost a názory. Chtěla jsem proto zjistit, jestli s tím, co tito teologové psali, ženy, které v těchto vztazích žijí, souhlasí. Muži neustále mluvili i za ženy a já jsem chtěla, aby byli konfrontováni i s názory žen v první osobě.
Ve své práci jste se věnovala řadě témat. Jaká pokládáte za nejdůležitější a jak jste k tomu došla?
Hodně jsem se věnovala misiologii v africkém kontextu: Co se v rámci misií dělo, co to pro Afriku znamená a jak misijní praxi proměnili a proměňují sami Afričané a Afričanky. Je například jasné, že se i při čtení Bible setkáváme s nějakou odlišnou kulturou. Bible není britská kultura ani francouzská kultura nebo vůbec evropská kultura. Důležitá otázka pak je, jak pracovat s Božím hlasem v kontextu afrických kultur.
Důležité je pro mě také téma násilí na ženách, kterému jsem se věnovala i v rámci svého působení ve Světové radě církví i v rámci různých dalších projektů.
Vždycky pro mě byla důležitá přítomnost žen. Když u stolu nejsou ženy, mluví za ně někdo jiný. Já nemám moc ráda hierarchie, dávám přednost rovnostářským pracovním skupinám, kroužkům. Chci být v kruhu. Nemám potřebu šéfovat, ale v kruhu být chci. Když jsme v kruhu, vidíme jeden na druhého, můžeme spolu mluvit, navzájem si naslouchat. To je model, který je pro moji teologii hodně důležitý.
Pro koho píšete?
Většinou píšu pro lidi, kteří si o to řeknou. Podstatná část mých textů v časopisech a sbornících vznikla tak, že mi někdo napsal, zdali bych pro ně o tom a tom mohla něco napsat. Hodně mých textů tedy vzniklo takhle. Když nepíšu na takovouhle objednávku, je pro mě důležité, abych napsala něco autenticky svého. To je případ knih Daughters of Anowa a Hearing and Knowing. Daughters of Anowa jsem napsala pro svou matku a její tři syny. Jinými slovy je to tedy kniha pro africké ženy a jejich vztahy se syny. Vychází to z mojí představy, že muži jsou takoví, jací jsou, také proto, že toho od nich ženy málo chtějí. Je to osobní kniha o genderových otázkách v Africe. Hearing and Knowing je kniha pro studenty a studentky teologie, která současnou teologii spojuje s církevními dějinami.
Co byste doporučila mladým africkým vědkyním, které se chtějí prosadit v akademické sféře?
Je to těžké, protože máme tu zátěž „co tu vůbec pohledáváš“. Zároveň ale přinášíme jedinečný úhel pohledu a můžeme přispět něčím, co muži, se kterými se setkáváme, nemají. To je pro společnost velmi důležité. Nemáme tedy jen právo být součástí akademické sféry, ale je to zodpovědnost, protože i náš hlas je důležitý.
Ženy se musí zbavit představy, která je jim od dětství vštěpována – že jsou lidmi druhé kategorie. Všichni jsme lidé, kteří se devět měsíců schovávali než jsme vstoupili na tuto Boží zemi, kterou nám Bůh dal. Jakmile se moje nohy dotknou země, jsem stejně dobrá jako kdokoli jiný a je mou zodpovědností, aby se zemi i lidem dařilo – jedině tak se taky může dařit i mně. Musíme se zbavit spousty zátěže. U žen je specifické to, že nesmí připustit, aby se s nimi nejednalo jako s lidmi – jsme lidé a musíme tak jednat. Není to vždycky snadné, protože lidé, o jejichž uznání stojíte, vás často vnímají jako věc. Musíte tedy trvat na tom, že věc nejste a chovat se podle toho.
Co by se podle vás mělo stát vaším teologickým odkazem?
Chtěla bych, aby si lidé pamatovali, že když jsem šla studovat teologii, nebylo to proto, že bych měla nějaký zásadní vzor nebo něco takového. Teologie mě prostě lákala a já jsem si řekla, proč ne. Jsou oblasti, do kterých lidé – a zvlášť ženy! – musí dostat, a pokud máte pocit, že se to týká i vás, otevřete se tomu, co to do vašeho života přinese. To bych chtěla, aby si lidé zapamatovali – že jsem byla žena, která trvala na tom, aby se započítal její hlas, když chtěli určovat, co je Boží vůle.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob