Matěj Šulc, 26 let, studuje Evangelickou teologickou fakultu UK. Je členem staršovstva českobr. evang. sboru v Praze na Jarově. Více než tři roky žil v ekumenické komunitě Taizé ve Francii, kde také absolvoval několik semestrů katolické teologie na Université Catholique de Lyon. Nyní je jeden z koordinátorů Adaptačního centra Chodov pro ukrajinské děti organizovaného Organizací pro pomoc uprchlíkům (OPU).
Mohl bys krátce něco říci o centru Chodov a jeho vzniku?
Adaptační centrum vzniklo v reakci na válku na Ukrajině. V dubnu se zástupci Generali České pojišťovny obrátili na OPU, že mají volnou kancelářskou budovu v Praze na Chodově a zda by se tam nedalo udělat něco pro děti. V té době existovala výzva ministerstva školství pro adaptační skupiny, tak se tyto dva impulzy spojily a vzniklo Adaptační centrum. Geneze byla postupná. Nejdříve bylo třeba sestěhovat neuvěřitelné množství kancelářského nábytku ze čtyř pater do několika kanceláří, čímž z ostatních kanceláří mohly vzniknout prostory k hraní, jídelny a učebny. Šlo to hodně rychle, už dva týdny po prvním kontaktu s budovou k nám začalo chodit 14 dětí. To byl začátek května. Množství dětí průběžně rostlo v závislosti na zprovozňování dalších pater, takže v červnu jsme se dostali na 144 dětí.
Tak, jak se proměňoval prostor, proměňovaly se i naše představy o tom, co je naším cílem. Na začátku jsme měli jako hlavní cíl přípravu dětí na vstup do českého vzdělávacího systému. To samozřejmě zůstává stále zásadní (ač ne všechny děti se podařilo do škol zapsat), děti mají každý den hodinu až hodinu a půl češtiny. Velmi brzy jsme si ale uvědomili, že úplně stejně důležitá je psychologická podpora a vytvoření bezpečného prostředí, ve kterém spolu děti mohou trávit čas. Mnoho dětí bylo totiž často týdny či měsíce v hotelech a ubytovnách, a tím byly ochuzeny o kontakt s ostatními děti. Občas mám pocit, že hlavně umožňujeme dětem, aby zase mohly být dětmi.
Kolik máte spolupracovníků a co je to za lidi?
Máme šestnáct lektorů a lektorek osmi adaptačních skupin, čtyři koordinátory, šest jazykových lektorek a dvě psychoterapeutky. A k tomu velké množství dobrovolníků, bez kterých by to nešlo! Na začátku nám pomáhalo mnoho studentů se stěhováním nábytku, teď máme zase dobrovolníky na české konverzace, venkovní hry, doprovody při výletech, čtení pohádek. Také k nám chodí v rámci dobrovolnictví tři canisterapeuti se psy. K tomu se ještě přidávají instituce, které se zapojují do pomoci Ukrajincům tím, že pořádají programy pro děti z Ukrajiny nebo pro ně mají zlevněné vstupné. Moc se o nich nemluví, ale pro nás jsou zásadní! Takhle jsme se dostali třeba do Národního muzea, Městské knihovny, Muzea hudby… Zajímavé je i národnostní složení zaměstnanců a dobrovolníků. Kromě Čechů u nás pracuje osm lektorek, které samy uprchly z Ukrajiny a pro něž je práce v centru jejich první prací v Česku. I obě psychoterapeutky jsou uprchlice! A pak, což vůbec není samozřejmé, u nás pracuje a dobrovolničí několik Rusů. I jejich příběhy jsou velmi silné.
Jaká vnímáš současnou situaci?
Vím, že výzkumy ukazují, že ochota pomáhat Ukrajině klesá, ale solidarita je pořád velká. Adaptační centrum funguje tak z padesáti až šedesáti procent z peněz z MŠMT a zbytek jsou soukromí dárci. A to nemluvím o budově, kde jsme jen za energie! Už tohle mi vlastně přijde úžasné, že se najde tolik lidí a společností, ochotných podpořit aktivity dětí – uprchlíků. Velká změna oproti předcházejícím letům.
Je ale pravda, že v poslední době jsme měli i několik negativních reakcí. Jednou k nám na recepci přišel pán, co nám začal hrozně sprostě nadávat, pak si odplivnul a zase odešel. Občas také dostaneme zprávu na facebook, že české děti trpí a my se staráme o cizí, že se máme stydět. Ale jsou to výjimky!
Jak pomáhá církev?
Pro sebe jsem si to pojmenoval tak, že jde o přímou a nepřímou pomoc. Ta přímá jsou sbory, které přijaly uprchlíky, církevní projekty na podporu Ukrajiny, a další oficiální aktivity. Mám pocit, že jako ČCE máme být na co hrdí, zapojení církve je skvělé!
A pak je ta nepřímá. Ta se často ani nezmiňuje, ale třeba pro mě osobně je to naprosto zásadní věc. Jde o pomoc církve tím, že je. Zní to banálně, ale nedávno jsem kolegyni (shodou okolností také evangeličce) řekl, že „nebýt církve, asi bych tohle vůbec nedal“. Vypadlo to ze mě bez velkého přemýšlení, ale postupně jsem si uvědomil, že se v té větě skrývá mnohé. Práce s uprchlíky s sebou také přináší velkou únavu, těžké příběhy, otázky. Církev a církevní společenství jsou místem, kde může vyčerpaný člověk dočerpat energii, může se setkat s lidmi, se kterými může upřímně sdílet své otázky a bolest z celkové situace. Nával podnětů může také přehlušit všechno ostatní. Církev ze své podstaty odkazuje ještě někam mimo každodennost. Díky církvi tak může člověk opět zaslechnout něco, co by jinak neslyšel, a vrátit se k tomu opravdu podstatnému. A myslím, že to tak není jen pro mě, ale pro velké množství lidí, kteří někde dělají skvělou práci, a církev na tom má tenhle skrytý lví podíl, aniž by o tom někdo mluvil.
A pak je tu ještě jeden rozměr pomoci církve. Když nám chybělo vybavení, když nám chyběly peníze, obraceli jsme se jako koordinátoři také na naše známé. Ač je OPU naprosto sekulární organizace, náhodou jsme se jako koordinátoři projektu sešli křesťané ze tří různých církví, takže v seznamech známých bylo vždycky dost křesťanů. A ukázalo se, že vždycky, když jsme potřebovali pomoci, byli to právě lidé z církve, kteří nám přišli na pomoc jako první. I to je pro mě nepřímá pomoc církve!
Měl by se svou podporou víc zapojit stát a jeho instituce?
Ono se snadno kritizuje, ale zároveň mi přijde důležité říct, že stát něco dělá! Asi by mohl dělat víc a hlavně být v pomoci efektivnější, ale zároveň především v začátku uprchlické krize stát udělal opravdu hodně na mnoha různých úrovních. Ti, co pracují s uprchlíky dlouhodobě, často poznamenávají, že stát nikdy nepomáhal uprchlíkům v Česku tolik, jako teď! Zároveň je pravda, že velká většina dobrých projektů – včetně našeho centra – stojí na pomoci soukromých dárců. A ta pomoc je zásadní, bez ní by to nešlo zvládnout. Z toho, co vidím v posledních měsících, mi přijde, že stát by se hlavně měl zlepšit v dlouhodobé pomoci. Zvládne vyřešit krizovou situaci prvních týdnů, ale postupně se začne stahovat a všechno pak stojí na dlouhodobě podfinancovaných neziskových organizacích.
Kde vidíš možné nebezpečí do budoucna?
Má to víc rovin. Jedna je nebezpečí pro děti. Některé se moc nechtějí učit česky a obecně zapojovat se do života v Česku, protože v hlavách furt mají, že za měsíc budou na Ukrajině. Každý měsíc říkají, že za měsíc už se tam vrátí, že bude po válce. Jedna z mých obav je, že se je nepodaří začlenit do společnosti, že budou žít v nějakých ukrajinských ghettech. Ještě horší to bude pro ty, které se nepodařilo zapsat do škol. Ty vynechají další část školy. A nejde jen o vzdělání, ale možná ještě víc o sociální dovednosti a kamarádství! Adaptační skupiny se přesně tohle snaží řešit, ale zdá se, že takových skupin bude od září málo. Absence funkčního kolektivu se může přidat k už tak těžké situaci spojené s válkou.
Druhá je obecnější a týká se Ukrajinců i Čechů. Blíží se zima, která bude obrovsky těžká. Všechno zdražuje, topná sezóna bude pro mnohé opravdu náročná. Možné nebezpečí je, že se společenská nálada zásadně obrátí proti Ukrajincům, kteří „užírají z našeho“, jak někteří politici říkají už teď. Do toho pozoruji, že se někteří lidé sice vrací na Ukrajinu, ale zjišťují, že jejich domy jsou poškozené a že by v nich zimu nepřečkali. Je tak představitelné, že se pokusí vrátit v zimě zpět, zvlášť kdyby se zhoršila situace na frontě. Je otázka, jsme-li jako společnost připraveni pomoci i ve chvíli, kdy nás to bude stát vlastní pohodlí.
Měly by se do ovlivňování názorů ve společnosti aktivněji zapojit i církve, dobrovolníci a pod.?
Měly, ale taková odpověď s sebou samozřejmě přináší otázku „jak“. Církve v praktické pomoci zapojené jsou a myslím, že často dělají hodně. Jejich aktivita ale asi příliš celkový názor společnosti neovlivňuje a je otázka, je-li to vůbec možné; většinovou společnost podle mě moc nezajímá, co si myslí církve. Řekl bych proto, že cesta, jak vstupovat do veřejného prostoru, je pořád stejná. Žít to, co církev hlásá. Být ve společnosti autentickým hlasem, který o pomoci druhým jen nemluví, ale skutečně ji žije. Těžko tím začneme ovlivňovat veřejné mínění celé společnosti, ale můžeme tím aspoň ovlivnit názory těch, kteří žijí okolo nás. A abych navázal na předcházející odpověď, moc bych si přál, aby v nadcházející zimě byly církve právě tím hlasem, který se nebojí říkat, že máme pomáhat i tehdy, když nás to něco stojí.
Jaká je momentální nálada mezi dobrovolníky?
Rozhodně už je cítit únava. Mnoho dobrovolníků je v pomoci aktivně zapojených už od konce února, to je opravdu dlouhá doba, protože celá ta situace je hodně intenzivní. Dobrovolníků navíc přes léto přeci jen o něco ubylo, takže na ty, co zůstali, je nakládáno ještě o něco víc. Kromě únavy bych ale řekl, že nálada je spíše povzbudivá. Velkou výhodou je, že všichni za poslední měsíce získali hodně zkušeností, tak už vědí, co a jak mají dělat, ubývá situací, které by člověka rozhodily. Všichni si přejí, aby válka skončila, ale mám pocit, že ti co pomáhají do teď, jsou připravení, bude-li to nutné, ještě nějakou dobu vydržet.
V čem tě současná situace posunula (obohatila)?
Dalo by se toho vyjmenovat hodně, celá zkušenost koordinace takhle velkého projektu je pro mě nová a něco se učím každý den. Například jsem předtím nikdy nestál v situaci, kdy člověk s omezeným množstvím peněz musí rozhodnout o tom, komu pomoci. Rozhodnutí, kdy před sebou člověk má dva lidi, kteří oba potřebují pomoc, ale pomoct je možné pouze jednomu, jsou dost těžká. Z celé situace si pak odnáším silnou zkušenost, že je ve společnosti velké množství lidí, kteří jsou připraveni a ochotní pomoct, jen se k nim musí dostat zpráva, že je pomoc potřeba. Říct si o pomoc rozhodně není automatické a někdy je to i dost těžké, ale když to člověk dokáže, tak se nestačí divit.
Otázky připravil Petr Turecký