… 1989 … Exodus … 2009

Číslo

Jaký význam jsme přisuzovali slovu exodus v roce 1989 a jak je vnímáme dnes? Od 14. do 18. října 2009 se v Praze a Herlíkovicích sešli teologové na vzpomínkové akci k dvacátému výročí pádu totalitních režimů v Evropě. Seminář zorganizovali Gerhard Freyastnilo se rovněž několik signatářů Charty 77, jako Jakub Trojan, Tomáš Růžička a Miloš Rejchrt. Stále se opakujícím tématem byla otázka, jak prožíváme svobodu. Během děkovných bohoslužeb U Salvátora v neděli 18. října zazněl text z 2. Korintským 3,17: Kde je Duch Páně, tam je svoboda.

Otevřené archivy

V roce 2007 se v České republice oficiálně otevřely všechny archivy Státní bezpečnosti. K tomu nám více řekl pan Lehký, chartista, který nyní působí jako vedoucí archivu. Předem jsem věděl, jak to bylo hrozné, ale přesto mě jeho výklad ohromil. Jaká to byla manipulace a nesmyslné sbírání faktů! Jaká nezdravá zvědavost a mechanická byrokracie! Češi a Slováci byli sledováni i daleko za hranicemi. Úředníci StB vládli jako bohové, nad osobními svazky rozhodovali o životech jednotlivců. Lidé s tím chtě nechtě museli žít a jejich životy to určitě ovlivnilo.

Šibolet Hromádka

V souvislosti s obdobím totality se k mému překvapení velice často objevovalo jméno systematického teologa J. L. Hromádky (1889–1969). Už při založení Světové rady církví v Amsterodamu v roce 1948 varoval, že církev se nemá nechat anektovat jedním z táborů studené války. Teorii komunismu vnímal jako sekularizovanou křesťanskou teorii se srdcem pro chudé. Jako předseda Pražské mírové konference (1958–1969) očekával od dialogu mezi křesťanstvím a marxismem hodně. Přestože se mýlil, je Hromádka jako teolog stále uznáván a respektován jako jeden z velkých českých intelektuálů. Jeho jméno se stalo šiboletem, poznávací značkou pro zastánce a odpůrce. Jak jste se v té době zachoval Vy? Nebo jak byste se zachoval, kdybyste tam žil?

Cézura 1968

Vrcholným okamžikem cézury pro české evangelíky bylo Pražské jaro roku 1968. Mnohým až tehdy naplno došlo, že totalitní komunismus neměl lidskou tvář, ale masku, která mu byla stržena ve chvíli, kdy ruská pomoc zasáhla proti nově nabyté svobodě. I Hromádku to hořce zklamalo. Od roku 1973 do roku 1989 pak byla církev značně rozdělena: na jedné straně byly fakulta a církevní vedení, které spolupracovaly se státní mocí, na straně druhé církev v periferii: vesničtí faráři a „obyčejní“ věřící, kteří se od státní moci drželi co nejdál.

Zneužitá ekumena

Režim mezitím zneužíval oficiální ekumenu. Když jsem se účastníků ze Západu a Východu ptal, jaký význam podle nich má organizovaná ekumena dnes, ukázalo se, že není jednoduché zformulovat její hodnotu. Shodli se, že mezinárodní kontakty na úrovni sborů, které tehdy byly tak důležité, ztratily na významu, což je politováníhodné, ale zároveň pochopitelné. Evangelíci, kteří v zemích Střední Evropy tvoří malou menšinu, si jsou vědomi toho, že vedení římskokatolické církve je nebere příliš vážně. Zdá se, že vzájemný respekt se často považuje za nejvyšší dosažitelný ekumenický cíl.

Vyrovnat se s minulostí

V zemích bývalého Východního bloku panuje silná touha po hlubším prožívání svobody. Jak se přitom vyrovnat s minulostí? Maďarský systematický teolog S. Fazakas z Debrecenu je zastáncem toho, aby se s minulostí zacházelo aktivně. Je třeba se vyvarovat toho, aby vlády či politická hnutí zneužily vzpomínku na minulost k legitimaci mocenské politiky či znovuvytvoření nepřátel. Často schází pokání. Změna režimu z roku 1989 neodstranila v lidech strach z ostatních. Historici mají za úkol zpřístupnit minulost v co nejčistší podobě, a umožnit tak jedincům, aby si do ní mohli vložit svůj vlastní příběh. Teologická práce, kterou je třeba vykonat, se má týkat usmíření. Minulost je oblastí, kde vznikla vina, za kterou je třeba se zodpovídat v současnosti. Předtím, než církev může pomoci jedincům, musí uznat, že ona sama je vinná, a to v první řadě před Bohem. To je osvobozující činnost, která musí probíhat v tichosti. Pokud by se totiž zpovědnice nacházela na hlavním náměstí, rázem by z ní byl pranýř. Odpustit se ovšem nerovná zapomenout. Církve v postkomunistických zemích bohužel nebyly schopny zřídit „komisi pro pravdu a usmíření“, jako v Jihoafrické republice, schází evropský Desmond Tutu.

Sám bych chtěl podotknout, že žádný národ není na svou minulost výhradně pyšný. Během diskuse jsem si několikrát vzpomněl na obchod s otroky, díky kterému Holanďané v minulosti přišli k bohatství. Neseme za to vinu, i když jsme se na tom nepodíleli osobně.

Zapomenuté světlo

Mimořádný dojem na mě udělal film Zapomenuté světlo od Vladimíra Michálka z roku 1996, o katolickém vesnickém faráři ve velice chudé oblasti Sudet. Úřady i jeho vlastní církev mu neustále kladou překážky, a kněz se tak vidí před různými neřešitelnými problémy. Zatlačen do kouta ztratí profesionalitu. Divák si stále klade otázku: proč toho nenechá? Na konci filmu na to kněz odpoví: protože lidi, kteří mu byli svěřeni, miluje. Spousta malých farností a sborů ve Střední a Východní Evropě na tom byla podobně. I v Západní Evropě nám však zapomenuté světlo není cizí. Přes zesilující sekularizaci se i v Holandsku ještě vyskytují zlaté okamžiky společně prožité víry.

Změněný socialismus dnes?

Jeden z přednášejících byl M. Störr ze západní části Německa, který promluvil za zlepšení socialismu. To vyvolalo značný rozruch. Několik účastníků pojem „socialismus“ zcela diskvalifikovalo. Störr se tím v podstatě zodpovídal ze své dlouholeté angažovanosti v tomto směru (mj. v Pražské mírové konferenci). I do budoucna by rád viděl demokratické socialistické strany jako spojence církve. Bylo to velice citlivé téma, ale Störrovi kritici neměli alternativu pro způsob, jak může hlas církve znít věrohodně v politice. Tato nesmělost byla symptomem celé konference.

Pouť

Velmi působivé bylo přijetí na německém velvyslanectví, kam se na podzim roku 1989 uchýlilo tolik východních Němců, nechávajíc své trabanty pod Pražským hradem. Píseň ‚We shall overcome‘ v nás vyvolala silné emoce. Zároveň jsme se smáli posměšně zazpívaným pionýrským ódám na Stalina a na úžasné výdobytky komunismu. Po této návštěvě jsme podnikli pouť k památníku obětem komunismu od Olbrama Zoubka. Zoubek nám říkal, že skrze tyto postavy chtěl ukázat, že komunismus je ve věznicích ničil, ale ony i přesto zůstaly stát vzpřímeně. Také jsme se zastavili u plakety k 17. listopadu.

Kristova svoboda

Podle Miloše Rejchrta se člověk právě během komunismu naučil číst bibli. V padesátých letech byl Jeremiáš symbolem vyhnanství a pokání. Po roce 1968 šlo o svobodu Kristovu: ‚Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.‘ (Ga 5,1). Mocipáni tento biblický text považovali za pobuřující. Když po roce 1989 vznikly nové mocenské struktury, ukázalo se, že svoboda není samozřejmostí. Jakub S. Trojan se ptal na protiklad svobody a majetku. Konstatoval, že panuje velká nedůvěra. Majetek zatěžuje přátelství a zvětšuje sociální rozdíly. Podle Trojana je však stále třeba preferovat svobodu, i za cenu toho, že je doprovázena nespravedlivými majetkovými poměry.

Nést odpovědnost

Na semináři se ukázalo, že dojít k jasným závěrům pro současnost je pořád těžké. Jak mohou stále se zmenšující církve vydávat spolehlivé a věrohodné svědectví společnosti 21. století? To je výzva pro každého věřícího. Jednoznačně vyznělo, že pominula doba velkých politických programů pro státem řízenou společnost. Osvobození z totalitního systému poskytlo prostor pro to, aby lidé sami nesli odpovědnost a mohli společně budovat středně velké struktury, ve kterých hraje spoluodpovědnost a porozumění pro druhé velkou roli. V tom se církve často úspěšně angažovaly už v minulosti a mohou na tomto poli sklízet ovoce i nadále.

Autor je farář v nizozemském Hilversumu